Carter Lowe Tvůrce, podnikatel a obhájce péče o sebe
Doba čtení: 3 min

Táta umí, táta umí, cokoliv...

Toto si musí přečíst každý táta nebo kdokoli, kdo se jím jen plánuje stát. Fragment z knihy D. Carnegieho, která byla přetištěna ve stovce vydání. Buď hodný táta...

Poslouchej synu, říkám to, když spíš. Její tvář spočívá na malé ručičce, její blonďaté kadeře se jí lepí na mokré čelo. Vkradl jsem se do tvého pokoje. Zrovna před pár minutami, když jsem seděl s novinami v knihovně, mě zaplavila vlna výčitek. Přišel jsem do tvé ložnice s přiznáním.

Myslel jsem, že jsem na tebe příliš tvrdý. Vynadal jsem ti, když ses chystal do školy, protože ses sotva dotkl obličeje ručníkem. Vyčítal jsem ti, že si neleskneš boty, křičel na tebe, když jsi házel věci na zem.

U snídaně jsem také našel něco, za co jsem ti vynadal. Něco jste rozlili, polykali jste jídlo ve velkých kouscích, opřeli jste se lokty o stůl a namazali jste si na chleba příliš mnoho másla. A když jsem spěchal ke svému vlaku a ty, když jsi šel na procházku, jsi se otočil, zamával mi rukou a křičel: "Sbohem, tati!", zamračeně jsem odpověděl: "Roztáhni ramena, neskláněj se."

Večer se to samé opakovalo. Když jsem šel kolem, viděl jsem tě na kolenou hrát kuličky. Na punčochách se již vytvořily dírky. Ponížil jsem tě před tvými přáteli, když jsi šel přede mnou k domu. Punčochy byly drahé, kdybyste si je zaplatili sami, byli byste opatrnější. Poslouchej, synu, co ti říká tvůj otec.

Pamatuješ si, jak jsi později, když jsem si četl, seděl v knihovně, nesměle vešel a díval ses na mě s bolestí v očích. Podíval jsem se na vás přes horní okraj papíru, netrpělivý a naštvaný, že mě někdo přerušuje. Zaváhal jsi u dveří. „Co chceš?“ zamumlal jsem.

Ty jsi, aniž bys cokoli řekl, rychle přiběhl ke mně, objal mě kolem krku a políbil mě. A tvé ruce sevřené láskou, kterou Bůh zapálil ve tvém srdci a kterou ani zanedbání nemůže uhasit. A pak jsi odešel a slyšel jsem tě vycházet po schodech.

A v tu chvíli mi, synu, vypadly noviny z rukou a zmocnil se mě hrozný, paralyzující strach. Co se mnou udělal zvyk? Zvyk nadávat, hledat chyby, komentovat. Není to proto, že bych tě nemiloval, ale proto, že od dítěte očekávám příliš mnoho. Soudím tě podle měřítek mého věku. A ve vás, ve vašem charakteru, je tolik dobrého, úžasného, ​​upřímného. Vaše srdíčko je jako obrovský sluneční kotouč vycházející nad divokými kopci. Viděl jsem to na tvém náhlém výbuchu, když jsi přiběhl a políbil mě, než jsi šel spát. A na ničem jiném dnes nezáleží, synu. Přišel jsem potmě k tvé posteli a zahanbeně jsem si klekl.

Toto je nedostatečné odčinění. Vím, že byste nerozuměl všemu, co vám teď říkám, když jste bděli. Ale zítra budu skutečným otcem. Budu tvým přítelem na prsou, budu trpět, když budeš trpět, a smát se, když se budeš smát. Kousnu se do jazyka, až z něj vypadnou netrpělivá slova. A budu opakovat jako zaklínadlo: "Je to jen chlapec, malý chlapec!"

Máma je na služební cestě, tak co když jsou ponožky jiné 🙂
Obávám se, že jsem si tě představoval jako dospělého muže. Teď, když se na tebe, synu, unaveně schoulený v posteli, dívám, vidím, že jsi ještě dítě. Zrovna včera tě tvoje matka nosila v náručí a tvoje hlava ležela na jejím rameni. Požadoval jsem příliš mnoho…

Foto: Rob flickr.com/barretthall TMAB2003 flickr.com/tmab2003Výňatek z knihy D. Carnegieho Jak získávat přátele a působit na lidi

Pánský magazín MENSBY. COM